Úmrtí v našem okolí má dopad na celou naši existenci. Je to situace, která nevyhnutelně vede k uvědomění konečnosti života. Přestože víme o přítomnosti smrti, zpravidla to nebývá téma, kterým bychom se denně zabývali nebo trápili. Pouze v určitých situacích se nám stane, že nás smrt vyděsí, když si na ni vzpomeneme. Vědomí, že tu nejsme napořád, bývá hodně silné právě v těchto obdobích.

temný hřbitov

Kromě vědomí konečnosti našich životů nás obvykle přepadne veliký smutek. Uvědomíme si křehkost našich životů a hlavně to, že čas je nevratný. Plyne tak rychle, že si nestihneme ani dát pozor na to, jak se k druhým lidem chováme. V běžném životě je přirozené se s někým neshodnout, pohádat nebo dokonce s někým nemluvit po několik let. V tváří tvář smrti nám však dojde, jak zbytečné a malicherné jsou takové situace.
svíčka ve tmě

Po smrti našeho blízkého člověka prožíváme různé fáze. Jedná se o vztek, smutek, popírání této skutečnosti a zoufalství nad tím, že nemůžeme vrátit čas a že dotyčného už nejspíš nikdy nespatříme. Ať se nám to líbí nebo ne, všechno to chce čas. Není možné jeden den člena rodiny nebo partnera pohřbít a druhý den dělat, jakoby nic. Pokud se k tomu uchýlíme, jen oddálíme nevyhnutelný proces zpracovávání zármutku, který nás čeká tak jako tak. A co je na tomto procesu nejhorší? Že je nezbytný.

Kromě času si musíme dopřát i toleranci. Nelze se spokojit s faktem, že normální je truchlit pro mrtvého tři měsíce. Každý má své vlastní tempo, každý potřebuje různě dlouhé období k tomu, aby přijal, co se stalo, a mohl jít v klidu dál.

Stejně tak k sobě buďme chápaví, co se týče projevů smutku. Ne každý musí ronit potoky slz. Někdo je introvertnější a pláče raději o samotě. Nebo nepláče vůbec. To však neznamená, že není smutný. Třeba se slzy dostaví později, ve chvíli, kdy už si budete myslet, že vám snad vyschly slzné kanálky. Nespěchejte na to a nebičujte se za to, že jste neplakali na pohřbu.